Domorodé národy Mexika

MístokrálovstvíEdit

Fray Bartolomé de las Casas by Félix Parra.

Příchod a založení španělských kolonií v Západní Indii mělo velmi vážné důsledky pro původní obyvatele této americké oblasti. Ve skutečnosti během několika desetiletí prakticky zmizeli, byli nuceni pracovat v encomiendách nebo se kulturně a rasově asimilovali s nově příchozími. Po objevení nových zemí za Karibským mořem však došlo k přehodnocení pozice Španělů vůči složitějším společnostem, které obývaly pevninu. Z mnoha pasáží, které zanechali španělští kronikáři při dobývání Mexika, vyplývá, že někteří z nich byli překvapeni mezoamerickými městy, která se jen málo podobala těm, jež našli na karibských ostrovech. Bernal Díaz del Castillo v následujícím textu popsal den tianguis v Tlatelolcu, když vzpomínal na den, kdy Španělé poprvé vystoupili na Templo Mayor.

A když jsme si dobře prohlédli a zvážili vše, co jsme viděli, vrátili jsme se, abychom viděli velké náměstí a množství lidí na něm, jedni kupovali, druzí prodávali, a šum a hukot hlasů a slov, které tam byly, zněl více než ligu, a mezi námi byli vojáci, kteří byli v mnoha částech světa, a v Konstantinopoli a v celé Itálii a Římě, a říkali, že nikdy neviděli tak dobře rozjeté náměstí s tolika koncerty a tolika lidmi a tolika lidmi

Několik let po dobytí probíhala ostrá debata mezi více pozicemi, které usilovaly o sblížení s obyvateli podrobených zemí. Legislativa zavedená Korunou považovala obyvatele nově dobytých zemí za poddané Koruny, ale zaváděla formy vykořisťování za účelem jejich evangelizace výměnou za práci (např. encomienda nebo mita), což mělo velmi negativní dopad na jejich životní podmínky. Konkvistadoři tvrdili, že jim nové země patří právem dobytí, zatímco jiní Španělé navrhovali, že španělská nadvláda v Americe je aktem nespravedlnosti a že její důsledky pro domorodce jsou hrozivé. Jedním z nejtypičtějších autorů tohoto postoje je Bartolomé de las Casas, dominikánský mnich, který napsal několik textů o zkáze způsobené příchozími v Americe. Například v souvislosti s dobytím Nového Španělska si Las Casas stěžoval koruně, že během dvanácti let od příchodu Evropanů na americkou půdu spáchali tolik strašných činů, že na jejich popis nestačí ani jazyk, ani lidské zprávy a průmysl

Takže od vstupu do Nového Španělska, což bylo osmnáctého dubna tohoto roku, spáchali španělští dobyvatelé tolik strašných činů, že na jejich popis nestačí ani jazyk, ani lidské zprávy a průmysl

Takže od vstupu do Nového Španělska, což bylo osmnáctého dubna zmíněného osmnáctého roku, až do třicátého roku, což bylo celých dvanáct let, kdy trvala jatka a pustošení, které krvavé a kruté ruce a meče Španělů neustále páchaly ve čtyřech stech padesáti ligách kolem téměř celého města Mexika a v jeho okolí, kde bylo čtyři a pět velkých království, stejně velkých a mnohem šťastnějších než Španělsko.

Španělská expanze vyvolala konflikty s indiány. V roce 1734 povstali Perikové proti misionářům a některé z nich zabili. Jinde se dělo totéž, například v roce 1769 došlo na Yucatánu ke vzpouře Jacinta Caneka.

V reakci na toto zneužívání koruna právně a geograficky oddělila indiány od Evropanů v takzvané republice indiánů a republice Španělů. Zavedení koloniálního režimu v Novém Španělsku v zásadě znamenalo nahrazení aztéckého vrcholu moci, který zavedli Španělé, tj. podřízení vazalských národů aztécké říše španělské koruně. To znamenalo zachování místních mocenských struktur v „republice Indiánů“ s právním režimem odděleným od „republiky Španělů“, ale podřízeným jí: inkvizice neměla nad Indiány žádnou pravomoc, ale byli povinni platit osobní daň. Indiáni měli přechodné právní postavení mezi bělochy a příslušníky jiných ras („kastovní republika“), ale jejich společenské postavení bylo horší, zejména kvůli neznalosti španělštiny. Politika evangelizace byla částečně zodpovědná za tuto sociální a jazykovou segregaci, ale také za zachování domorodých jazyků, protože koruna nejprve vyžadovala, aby evangelizátoři kázali v domorodých jazycích, poté pouze v hlavních jazycích a nakonec v nahuatlu. Teprve v 18. století, kdy byl podíl španělsky mluvících obyvatel vyšší, se v domorodých školách a kostelích začala zavádět španělština.

Dlouhodobě však domorodí „seňoríos“ upadali v důsledku úbytku obyvatelstva, geografické a ekonomické izolace, instituce encomiendy a politického a ekonomického vývoje, což vedlo k definitivnímu přechodu moci do měst obývaných bělochy a mestici.

Indiáni nepřijali pokorně autoritu Nového Španělska a bělochů a mesticů nad svou zemí, ale během jeho historie vedli četná povstání: Yaquisové (1740, 1767), Mixové (1570), Mayové (1712, 1761), Rarámuri (1690, 1698), Zapotékové (1660, 1770) a mnozí další, všichni krvavě potlačeni. Místokrálovství však znamenalo obrovský převrat v domorodém způsobu života, nové mocenské vztahy, jiné hospodářství a stravování (zavedení kávy, pšenice, ječmene, krav, ovcí, kuřat, prasat, objevení se rozsáhlé těžby) a jiné náboženství (spojené se starým v typicky mexickém synkretismu).

Nezávislost a 19. stoletíEdit

Benito Juárez, prezident Mexika (1858-1867; 1867-1872) a první prezident domorodého původu.

Účast domorodců, důležitá pro mexickou nezávislost, nepřinesla velké změny pro tehdy ještě domorodou většinu Mexika. Zavedení španělštiny ve všech veřejných záležitostech bylo doprovázeno povinnou základní školní docházkou ve španělštině pro všechny obyvatele, což byla pro domorodé obyvatelstvo nejvýznamnější změna.

Liberalizační procesy zasadily další ránu tradičnímu domorodému životu tím, že zlikvidovaly domorodé cabildos spravované usos y costumbres a komunální pozemky, které byly privatizovány a přešly do rukou místních caciques. To dále zhoršilo životní podmínky původních obyvatel a v mnoha případech je přinutilo pracovat pro nové pány jako polootroci.

Domorodá povstání proti pokračujícímu vyvlastňování a vykořisťování bělochy a mestici pokračovala: Zapotékové (1839-1853), Nahuové z Guerrera (1842-46), Huastékové (1879-1882), Yaquisové (1825-1897) a tzv. kastovní válka, povstání Mayů, kteří vytvořili nezávislý stát na Yucatánu. Tato povstání potlačovala nová mexická vláda se stejnou krutostí jako ta koloniální, včetně masových deportací, jako byla deportace Yaquis na Yucatán nebo prodej Mayů jako otroků na Kubu, po masakrech mesticů a bělochů v mnoha městech na poloostrově Yucatán. Zdálo se, že nesnášenlivost mezi oběma skupinami jen narůstá, jak upozorňuje Justo Sierra O’Reilly ve své knize „Los indios de Yucatán“:

Přeji si dnes, aby tato prokletá rasa zmizela a už nikdy se mezi námi neobjevila, proklínám je dnes za jejich divokou krutost, za jejich fanatickou nenávist a za jejich hanebnou touhu po vyhlazení.

V 19. století se však na vrchol národní hierarchie dostal indián Benito Juárez, Zapotec, který se oženil s mesticem, a dále mestic z kmene Mixteco-Creole, Porfirio Díaz, který se však vyznamenal represivní protiindiánskou politikou „vybělování“ obyvatelstva (válka Yaqui, konec kastovní války).

20. stoletíEdit

Chatinské děti v Oaxace.

Malby Diega Rivery zobrazující špatné zacházení bílého muže s původními obyvateli.

Na počátku 20. století tvořili domorodí Mexičané více než polovinu obyvatelstva, jejich účast v mexické revoluci požadující půdu a lepší životní podmínky byla uspokojena jen částečně (agrární reforma, vytvoření ejidos), ale i nadále byli marginalizováni a chudí. Zapatismo bylo zásadní hnutí, které silně ovlivnilo domorodé obyvatelstvo na venkově pod heslem „Půda patří těm, kdo ji obdělávají“.

V době války za nezávislost v roce 1810, kterou vedl otec Hidalgo, jsme my domorodci, kteří za nezávislost a svobodu naší vlasti položili nejvíce krve. Ale po této válce za nezávislost a svobodu jsme my, původní obyvatelé, zůstali na stejném místě jako otroci, chudí, ponížení a zapomenutí; krev našich padlých a existence těch, kteří přežili, byly ignorovány. Tehdy pro domorodé obyvatelstvo neexistovala svoboda ani nezávislost, pouze se měnili páni a panstvo. Po revoluci v roce 1910 jsme to byli také my, domorodci a rolníci, kdo za půdu a svobodu položil více krve a životů, protože to byli naši domorodí bratři a rolníci, kteří bojovali statečně a hrdinsky, aniž by se báli ztratit víc než vlastní život. Ale ani po revoluci nebyla pro domorodce a rolníky žádná půda ani svoboda. Ti, kteří se ujali moci ve jménu revoluce po zavraždění našeho generála Emiliana Zapaty, zapomněli i na původní obyvatelstvo

V průběhu tohoto století Diego Rivera velmi radikálně vykreslil přehodnocení původních obyvatel Mexika, vznikly silné indigenistické nálady a xenofobie vůči bílým mužům jako hlavním viníkům věčného utrpení těchto Mexičanů nejvíce znevýhodněných národní politikou. Mnozí mexičtí intelektuálové se snažili najít v indigenismu základ národní identity.

Dohody ze San AndrésEdit

Hlavní článek: Dohody ze San Andrés

V letech 1995 až 1996 se San Andrés Larráinzar (pro zapatisty Sakamch’en) měl stát dějištěm jednoho z nejdemokratičtějších cvičení v nedávné mexické historii, jaké si kdo pamatuje. Vláda a EZLN by vypracovaly návrhy, které by později musely být převedeny do dohod, aby bylo možné podepsat mírové dohody. Za tímto účelem byli vládní delegáti i zapatisté doprovázeni odbornými poradci pro každou z projednávaných otázek:

1. Domorodá práva a kultura
2. Demokracie a spravedlnost
3. Zdraví a rozvoj
4. Smíření v Chiapasu
5. Ženská práva v Chiapasu

Rok 1996 by přišel s odpovědí zapatistů. Rok 1996 by přišel s politickou reakcí EZLN na výsledky Národní a mezinárodní konzultace za mír a demokracii a s podpisem dohod prvního ze šesti kulatých stolů. Tyto závazky se po masakru v Actealu staly známými jako dohody ze San Andrés.

Siglo XXIEdit

Comandante Ramona ze Zapatistické armády národního osvobození.

Ztrátu jazyka akceptují mnozí rodiče, aby zabránili odmítnutí svých dětí; hlavně děti a mladí lidé ztratili svůj mateřský jazyk, aby se rychle začlenili do stereotypů života, které vznikají napodobováním a televizními programy.

Původní Mexičané jsou důležitou skupinou migrace do Spojených států a Kanady, která má velmi odlišné vlastnosti od svých mesticů a bílých krajanů. Ačkoli je Američané nazývají Latinoameričany, indiáni odmítají označení, k němuž nemají žádný rasový vztah, a tvrdí, že jsou spíše příbuzní se samotnými americkými indiány než s mestici Latinské Ameriky a lidmi středomořského původu.

Podílejí se na slavnostech a tradicích ve svých rodných městech, posílají nejen remitence na stavbu domů, ale také financují komunitní aktivity, jako je Tequio nebo náboženské slavnosti, mnozí z nich se vracejí do Mexika ve významné dny a poté přecházejí zpět do Spojených států. Obecně si hledají práci spojenou se zemědělstvím, rybolovem nebo chovem dobytka, protože je pro ně velmi důležité pochopit spojení s půdou a přírodou s původní kosmogonií mexických národů.

Někteří trpí posměchem a odmítáním ze strany vlastních mexických krajanů, kteří nejsou původními obyvateli, mnohdy se jim nedaří smířit se s americkým nebo chicanským způsobem života a kvůli neznalosti zákonů této země dochází ke kulturním konfliktům nebo konfliktům v chování, jako je prodej nebo porod dcer výměnou za výrobky nebo předměty. Další problémy vznikají ve vícegeneračních bytech v důsledku slavení obřadů předků bez znalosti režimu kondominia.

Původní obyvatelé Mexika trpí v 21. století mnoha sociálními a zdravotními problémy; patří mezi ně problémy způsobené migrací, jako je šíření viru HIV (AIDS) hlavně mezi ženami, rozpad rodin, alkoholismus a další, jako je chorobná obezita způsobená špatnými stravovacími návyky (stejný problém sdílejí s jinými původními skupinami ve Spojených státech a Kanadě).

V boji za péči o přírodu je přítomen hlas původních obyvatel Mexika, v obraně životního prostředí je odsouzení tajného kácení lesů a jejich neracionálního využívání, péče o vodu, kde se projevila mobilizace žen z kmene Mazahua na obranu svých práv a proti nepřízni projektu Cutzamala.

Přestože mnoho institucí chrání lidská práva původních obyvatel, v Mexiku 21. století stále přetrvává rasová výchova, původní komunity jsou nadále zneužívány a jejich majetek je napadán ostatními Mexičany. Kvůli diskriminaci, které čelí, a vyvlastňování jejich půdy rančery podporovanými vládou státu Baja California uzavřeli Kiliwové v rámci své komunity pakt smrti, který prohlašuje, že žádná žena z kmene Kiliwa nepřivede na svět další dítě, a tím navždy ukončí utrpení tohoto národa.

Slovo staršíchEdit

Vychází z přirozeného práva a je definováno jako Moudrost domorodých národů a komunit, vložená do úst starších mexických domorodých komunit. Rada starších (huehuelque) se koná již od dob předků. Z domorodých národů a komunit je to domorodá autorita, která diktuje členům autonomního orgánu předků pravidla chování a radí calpullec (přirozené právo : je to objektivní právní řád, který nepochází od žádného zákonodárce a který je lidem uložen jejich vlastní přirozeností; je objektivní a neměnný a poznaný rozumem). Právní encyklopedie

.