Přišel jsem pozdě. Do Minnesoty jsem přišel v roce 2009, sedm let poté, co senátor Paul Wellstone se svou ženou a dcerou zahynul při leteckém neštěstí. A přesto se v každém volebním období objevují cedule „Wellstone!“ na dvorcích jako sezónní dekorace. Paul Wellstone se o nic neucházel. Byla to nostalgie? Ennui? Jaký příběh se za těmi cedulemi skrývá?“
Ukázalo se, že to není příběh senátora, ačkoli Paul Wellstone působil dvě volební období v americkém Senátu a zastupoval Minnesotu. Nebude se na něj vzpomínat kvůli jeho legislativě. Více prohrál, než vyhrál. Historie si ho možná bude pamatovat kvůli hlasování, které prohrál velkým rozdílem. Hlasoval pro neschválení použití síly proti Iráku. Všichni říkali, že ho to bude stát křeslo, ale on hlasoval tak, jak hlasoval vždycky – hlasoval pro to, čemu věřil. A protože Wellstone věřil v malého člověka, byl znám jako „svědomí Senátu“.
Ale toto není příběh státníka; je to příběh soukromého občana – s hlasem. Paul Wellstone byl aktivistou a komunitním organizátorem mnohem déle, než kdy působil v úřadu. Bojoval za občanská práva a proti válce ve Vietnamu. Organizoval příjemce sociálních dávek, stál na straně farmářů, kterým hrozil bankrot, bojoval proti tomu, aby energetické společnosti nechodily po pozemcích chudých lidí, a chodil s odbory na pikety.
Toto není příběh o učiteli, i když dvacet let učil na Carleton College. Wellstone učil své studenty (kteří si často říkají nástupci), jak může organizování zdola změnit poměr sil. Když Carleton Wellstonea vyhodil pro přílišnou politickou aktivitu, jeho nástupci vedli protesty, sháněli podpisy, psali články a dotlačili vysokou školu k tomu, aby ho znovu zaměstnala a dala mu smlouvu.
Článek pokračuje za reklamou
Není to však příběh učitele, je to příběh celoživotního studenta. Wellstone po nocích studoval teorii, četl vše, co se mu o politice dostalo do rukou, včetně knih z pera autorů, s nimiž nesouhlasil. Přes den studoval praxi. Skutečné informace získával od skutečných lidí. Nakonec spojil teorii i praxi do politiky.
Toto není příběh o řečníkovi, i když při svých projevech inspiroval mnohé. Ti, kdo viděli Paula Wellstona mluvit, byli dojati nejen potleskem a ovacemi. Jeho posluchači byli pohnuti k tomu, aby něco udělali, aby něco změnili.
Ale toto není příběh někoho, kdo má co říci; Wellstonovým skutečným darem bylo, že uměl naslouchat. Naslouchal lidem, kteří vyprávěli o svých životech, o svých rodinách, o svých bojích a úspěších. Naslouchání nebylo politické nebo optické nebo nějaký stranický trik. Paul Wellstone naslouchal lidem, protože právě proto dělal cokoli z toho – pro lidi.
Toto není příběh jednoho člověka. Paul Wellstone a Sheila Isonová se seznámili, když jim bylo 16 let. Lásky ze střední školy, které se vzaly v roce 1963, a v roce 1965 se jim narodilo první dítě. Byli nejlepšími přáteli. Byla jeho svědomím, jeho oporou. Někteří lidé říkají, že bez Sheily by nebylo Paula, ale zdá se, že by nebylo Paula. Paul nikdy nebyl. Od chvíle, kdy se setkali na té pláži ve Virginii, až do samého konce, existovali vždy jen Paul a Sheila.
Tento příběh není tragédií, i když tato kapitola končí nesmyslnou ztrátou. Když Paul a Sheila Wellstoneovi zahynuli spolu s dalšími sedmi lidmi při leteckém neštěstí 25. října 2002, měli toho na rozdávání mnohem víc. Ale není to tragédie, protože Paul a Sheila Wellstoneovi tu byli. Dotkli se nás. Dojali nás. Naučili nás naslouchat. Naučili nás, jak žít. Další kapitola je lepší, protože Paul a Sheila Wellstoneovi tu byli včera. To není tragédie. To je příběh o naději.
Když dnes myslím na Paula Wellstona – aktivistu, studenta, posluchače, partnera – nemohu nemyslet na to, jak by se mu dařilo v době, jako je tato. A právě tehdy mají ty cedule na dvoře smysl. Ty zelené cedule „Wellstone!“ nejsou politické. Jsou netopýřím signálem – majákem. Jako by říkaly: „Přijde za nás někdo bojovat?“
Rob Perez je scenárista žijící v Minneapolis. V současné době píše životopisný film o životě senátora Paula Wellstona.
Chcete přidat svůj hlas?